Jmenuji se Markéta Jakešová a mám doktorát z filozofie z Univerzity Karlovy v Praze a Université Toulouse – Jean Jaurès. Magisterský titul jsem získala v oboru religionistiky a komparatistiky na Univerzitě Karlově. Ve své akademické práci se zaměřuji na fenomenologii, teorii sítí aktérů, antropologii, kantovskou estetiku, filmová studia a feministickou a dekoloniální filozofii. Tématem, které prostupuje všemi mými oblastmi a podoblastmi zájmu, je ztělesněný subjekt.
Studovala jsem v Praze, Vídni, Toulouse, Kolíně nad Rýnem a Edmontonu, kde jsem se nakonec v roce 2021 usadila. Přeložila jsem tři knihy z francouzštiny do češtiny.
Mimo akademickou sféru přispívám do českých časopisů (Deník Referendum a Tvar) na politická a kulturní témata a působím jako dobrovolná jazyková redaktorka a překladatelka pro organizaci Moje tělo je moje, která bojuje proti body-shamingu. Mezi mé zájmy patří fotografie, film, četba, běhání, silový trénink, psaní beletrie, blogování (Blogger a Tumblr, oba blogy jsou v angličtině), zpěv, hra na kytaru, psychedelika, netradiční formy partnerských vztahů a jídlo – jak vaření, tak ochutnávání různých kuchyní.
Ve svém životě jsem se zkoušela naučit absurdní množství jazyků – z nichž nejobskurnější byla pravděpodobně thajština – ale skutečně plynně mluvím jen česky a anglicky. Kromě toho rozumím slovensky, francouzsky, německy a (částečně) italsky. Momentálně trénuju HTML a CSS na těchto stránkách.
Neváhejte mě kontaktovat, pokud si chcete popovídat o výzkumu, recenzovat filmy či knihy, nebo sdílet myšlenky o průniku technologií, kultury a lidské zkušenosti.
Podrobnější přehled mé akademické dráhy najdete v plném akademickém životopisu, anglická PDF verze pro tisk zde.
Po maturitě jsem chtěla studovat všechno. A myslím tím opravdu všechno: literaturu, stavební inženýrství, teoretickou fyziku, politologii… V zemi, kde jsem vyrůstala, jsou humanitní obory podceňované stejně jako všude jinde – ale paradoxně je často těžší se na ně dostat než na technické či přírodovědné fakulty. Když jsem složila všechny přijímačky, zapsala jsem se do pětiletého magisterského programu v oblasti humanitních věd – částečně z hrdosti a částečně proto, že teoretická fyzika, ač lákavá, by byla noční můrou jak pro mě, tak pro mé okolí. Dostat se na fyziku možná bylo jednodušší, ale technickou školu dokončit by bylo o dost těžší (možná stejně těžké jako najít si o deset let později práci s humanitním diplomem).
Vybrala jsem si komparatistiku a religionistiku. Ačkoli religionistika byla původně až mou druhou volbou – přidanou jen proto, že literaturu nebylo možné studovat samostatně – nakonec to byl právě tento obor, který mě spolu s intelektuální komunitou kolem něj zaujal víc. Religionistika mě nakonec inspirovala k doktorskému studiu filozofie. Oficiálně jsem studovala ve dvou zemích a třech jazycích, fakticky ale ve čtyřech zemích a čtyřech jazycích (nepočítám všechny ty jazyky, které jsem studovala bokem pro zábavu), což znamenalo nekonečnou byrokraticii. Moje pozornost byla jako obvykle rozptýlená do celé řady subdisciplín – což se odráží v šíři témat, o kterých jsem publikovala, přednášela a… především hodně diskutovala.
Oproti očekávání jsem nakonec doktorské studium dokončila – po pandemii covidu-19, uprostřed různých osobních krizí a během (nakonec úspěšného) pokusu o přesídlení do Kanady. Dohromady mě mé obory naučily přemýšlet kriticky a soustředěně (filozofie), mimo rámce západní hegemonie (religionistika) a kreativně (komparatistika). Podrobnější přehled mé akademické dráhy najdete v plném akademickém životopisu.
Jako akademička se stále považuji na začátku. Ale když jsem opravdu začínala – hned po maturitě – bála jsem se psát, jako většina lidí. A právem. Moje psaní bylo hrozné, což věděli všichni moji vyučující a brzy zjistil každý kamarád nebo kamarádka, která mi kdy dala nějakou „zakázku“ na psaní (většinou neplacenou). Ale stejně jako v tom známém příběhu, kde jedna skupina měla za úkol vytvořit ten nejkrásnější hrnec a druhá co nejvíce hrnců a první skupina nakonec neměla nic, zatímco ta druhá mezi spoustou nepovedených vyrobila i pár krásných, česká literární scéna se mnou měla dost trpělivosti, abych mohla být v té druhé skupině. Naučila jsem se psát – rychle, obstojně a téměř o čemkoliv – pokud to nebylo akademické. Po několika dost špatných knižních recenzích jsem začala psát na dekoloniální témata, zpočátku s pomocí Milana Kroulíka. Když postupně vyvanul z mého života, pokračovala jsem sama – psala jsem dále o dekolonialismu, feminismu, filosofii vědy a v poslední době píšu i o filmu. Kromě delších článků si vedu stručný filmový deník na platformě Letterboxd. Moje nejzábavnější „expertiza“ je v současnosti kanadská politika – kromě témat souvisejících s místním indigenním obyvatelstvem jsem napsala tři články o nedávných změnách na kanadské politické scéně.
Nejbližší je mi však forma blogu, který jsem začala psát na dvou různých platformách a časem ho snad přenesu i sem. Blog na Tumblru se věnuje mým zkušenostem s imigrací do Kanady, zatímco blog na Bloggeru je spíš o vztazích a obecnějších tématech. Asi před rokem jsem začala s Behdadem Esfahbodem psát osobní text, který – s jeho podporou – snad jednou přeroste v román.
S Behdadem Esfahbodem jsme natočili krátký experimentální film s názvem Identity. Dostupný s anglickými, českými a perskými titulky.
Většinu času žiju, pracuju, píšu a přemýšlím v angličtině. Výhradně v angličtině cítím a miluju. I sex v češtině mi připadá divný. A přesto se nacházím v dobře známé situaci mnoha lidí vykořeněných z rodného jazyka: nemluvím již plynně svou mateřštinou, ale nikdy nedosáhnu dokonalosti v druhém jazyce. Moje angličtina je samozřejmě na vyšší úrovni než u průměrného rodilého mluvčího – ale jazyk je moje práce: neuživím se stavbou domu nebo psaním kódu. V tomhle smyslu pořád oplakávám jazykovou brilanci, která je pro mě navždy ztracena.
Znala jsem jednoho člověka, který mluvil plynně čtyřmi jazyky a domluvil se ještě dvěma nebo třemi dalšími. Stěžoval si, že nemá žádný jazyk, ve kterém by se cítil „doma“. Moji rodiče, kteří umí pořádně jen česky a trochu anglicky (všechen respekt – měli to mnohem těžší než já), by s takovým člověkem ochotně měnili, i kdyby to znamenalo, že jejich čeština bude nedokonalá. Jenže moji rodiče jsou inženýři! Představovali si, že by měli své povolání a k tomu by přidali znalost pěti jazyků. A i když je možná překonám ve schopnosti vyjadřovat se česky nebo anglicky (opět: je to moje práce), pocit nenaplněného potenciálu zůstává. A asi zůstane navždy.
Přesto jsou pro mě jazyky vášní. Začalo to takhle: Za (takzvaného) komunismu měla generace mých rodičů omezený přístup k cizím jazykům a často i malou motivaci se je učit. Ruština byla povinná, někteří zvládli trochu angličtiny nebo němčiny – většinou jen v případě, že plánovali utéct. Moji rodiče viděli, kolik svobody má naše generace, a očekávali, že moje sestra a já se snadno naučíme plynně anglicky – a možná ještě další jazyky. Skutečnost byla samozřejmě složitější.
Angličtinu jsem se začala učit v pěti letech, ale rozmluvila jsem se až někdy v osmnácti. Mezitím jsem se učila francouzsky, rusky a latinsky. Francouzštinu jsem si vybrala ve škole místo němčiny, ruština a latina se nabízely jako volitelný předmět. Pak jsem strávila pět týdnů ve Skotsku u rodinných přátel a jazyková bariéra v angličtině se rozplynula – a spolu s ní i blok ve francouzštině (aspoň v té verzi, kterou jsem tehdy ovládala).
Na univerzitě jsem musela složit několik jazykových zkoušek. Nejdřív jsem šla cestou nejmenšího odporu – což bylo asi moje jediné strategické rozhodnutí v těch letech: zkoušky jsem dělala z angličtiny, francouzštiny, latiny a později z biblické hebrejštiny (protože jsem potřebovala další pramenný jazyk). Jenže pak jsem se zamilovala do rakouské literatury a kvůli pobytu ve Vídni se naučila německy. Později jsem mezi religionisty slyšela, že „kdo nestudoval, starořečtinu, nestudoval pořádně religionistiku“. A odtud už to šlo z kopce.
Zapsala jsem se do bakalářského programu z filozofie, který jsem nikdy nedokončila – hlavně jako způsob vyhnout se psaní magisterské diplomky. Pak jsem prokrastinovala od filozofie právě starořečtinou. A když se můj tehdejší partner rozhodl zkusit japonštinu (což byla jeho vlastní prokrastinace od starořečtiny a sanskrtu), zapsala jsem se do kurzu s ním, abych ho podpořila. Nakonec jsme oba od japonštiny prokrastinovali thajštinou.
Další fáze byla snaha naučit se základy jazyků zemí, které jsem plánovala navštívit: italština, rumunština, více ruštiny, polština, norština, turečtina… Později přišly i pokusy naučit se kódovací jazyky: HTML, CSS, JavaScript. A pak mateřské jazyky lidí, se kterými jsem se sblížila: portugalština, perština, wolof (toho jsem se rychle vzdala). Ztratila jsem přehled.
Co zbylo, jsou občasné překladatelské zakázky a schopnost pobavit lidi na večírcích tím, že o gramatice jejich vlastního jazyka vím víc než oni. Samozřejmě, ve výsledku mluvím jen anglicky. A česky – což už vlastně ani nepoužívám.
Pocházím z České republiky a nyní žiju v Edmontonu (Alberta), Kanada. Mezi mé nejoblíbenější lidi na světě patří moje sestra, její dcera a syn a můj partner. Mám velmi blízký vztah k íránské komunitě v Edmontonu.
E-mail: jakesova [tečka] marketa [zavináč] gmail [tečka] com